BOUBLÍK
Na dlouhou pouť - Kočičí slabikář - Krém s vůní citrónů - Lítost je bílá - Mne v mládí často líbaly múzy - Letní ráno ve Žluticích - Jean - Zavřete oči, přijel kouzelník - Xenie - Motýlí žal - Dům svalové ztuhlosti
Hana Zagorová, Viktor Sodoma, Jiří Štědroň & Girls, Inc. Orchestr řídí Václav Zahradník. Produkce Tony-line. Supraphon stereo 1 13 0809.
Na rozdíl od Járy da Cimrmana Jan Boublík ze Žlutic skutečně existoval. V Pavlínově zdařilém obalu desky i v příloze 60 x 60 cm je mu zasvěceno mnoho obrázků i doprovodného textu. Milovníci výtvarného kumštu jsou přilákáni Hlinomazovým titulem Vyznamenaný kouzelník s chotí, na ješitné kritiky je nalíčena past v podobě věnování každé z jedenácti písní jednomu z nich. Jistě někdo z kolegů projeví více humoru než já a nebude se pídit po jakémkoli osobním významu těchto dedikací. (Jinak děkuji, ta "má" se mi líbí.)
Zkrátka Tony-line Antonín Matzner i textaři Prostějovský a Poštulka se spolu s ostatními boublíkovci-dokonalými zdravovědci náležitě vyblbnuli a leccos z toho veselí dýchne i na čtenáře.
Deska sama je pouze záminkou, a protože všechny skladby napsal, zaranžoval a s orchestrem nahrál Václav Zahradník, nutno ji posuzovat jako jeho profil.
Zahradník je především vynikající aranžér.
I když má rutinu, ještě výraznější je u něj takřka dětská láska ke zvukovým barvám. Hraje si s nimi chvílemi ještě volněji než ve své běžné tvorbě a sledovat to je pro instrumentalistu zážitek. Zahradník totiž svou lásku spravedlivě rozděluje mezi žestě i dřeva i bicí a pro každý nástroj si vyhledá i velehráče. Ono slyšet flétnu Jiřího Stivína nebo harfu Libuše Váchalové je už potěšení samo o sobě. Je-li Ondráček mistrem robustních gradovaných aranžmá a Jan Spálený harmonickým myslitelem a vládcem průběžného napětí, Zahradníkovými salty mortale jsou křehce stavěné, zvukově čisté plochy něžných nálad.
Oproti Spálenému i Ondráčkovi je Zahradník - alespoň na této desce - mnohem méně skladatel. Mně tento nedostatek melodické nápaditosti, té, jíž mohou být nadáni i hudební analfabeti typu Beatles či Bee Geas, zkrátka vadí. Jakmile totiž přestanu sledovat skladby po sólech a náladových plochách a ploškách, jakmile jdu se zpěvákem po textu a beru písničku jako písničku, ovane mne chlad jakési uniformní, vycizelované lyriky, v níž i sóloví zpěváci (s výjimkou Zagorové) jsou si tak podobni.
Uvnitř této hudby je jistě kvalitativní rozpětí: od malátného Motýlího žalu až po Štědroňův hezký snímek Lítost je bílá. Ale častým pocitem z alba je rozplizlost písňové formy. Že i tak mám takovou hudbu radši než stavebně pevnou, leč ohlupující komerci, je z hlediska kritických principů jaksi nepodstatné.
Zahradník v minulosti pěkně aranžoval nosné písně ostatních autorů (třeba Svobodovy Křesťanské), ale sám podobné a ještě lepší taky napsal. Především v Šípkové Růžence pro Rebels.
Nuže, přijďte, princi, probudit další.
JIŘÍ ČERNÝ
(Melodie, č. 6/1971)
